Dom 4545m, Matterhorn 4477m - 1998

23.7.1999 - Dnes nadešel tedy konečně ten již dlouho očekávaný den. Původní termín odjezdu měl být asi o 3 týdny dříve, tak jsme patřičně nažhavení. Termín byl posunut kvůli nepříznivému počasí. V Alpách tuto zimu napadlo spousty sněhu a jen pomalu mizel, tak jsem se rozhodli počkat. Doporučovaný termín pro výstup na Matterhorn je od poloviny června do poloviny září, chtěli jsme tam tedy jet co nejdříve, kdy snad ještě na kopec nepotáhnou procesí.

Sestavu tvoří: Klárka Pechová, Láďa Gaja a já Jirka Kočara. Jsme nakonec celkem rádi, že jsme jen tři, protože nemáme představu jak bychom se do malé Felície ve čtyřech vešli. Veškerý prostor zabírá asi 50kg potravin, 100 kg horolezeckého materiálu včetně oblečení a asi 185kg člověčiny. Vyjíždíme s Klárkou kolem 19 hodiny z Kunčiček u Bašky a v Dobré jsem již kompletní.

24.7.1999 - Řízení je pěkná makačka. Největší krajíc si ukousl Ladík co by první řidič, dále Klárka a poslední kilometrově nejkratší zato časově skoro srovnatelná část zbyla na mne. Jsem tomu vcelku rád, protože řízení v kopcích s neustálím přeřazováním rychlostních stupňů mám mnohem raději, než fádní uhánění po dálnicích. Ale ještě že ty dálnice jsou! Před polednem jsme v Randě, odtud poprvé zakusíme tíhu batohů a strmost kopců.

První cíl DOM, který je se svou výškou 4545m nejvyšším Švýcarským kopcem, jenž leží celý na jeho území.

Z Randy (1408m) jdeme po značce k Dom hütte (2940m). Jakmile jsme dorazli na doslech k Dome hütte, už na nás volal chatař a zval nás dál. Přestože zjistil, že jsme šetřílci (komfort noclehu za franky si dopřejeme až na Hornli hütte), tak nás ochotně nasměroval nad chatu, asi 20 minut vzhůru k moréně, kde se dá stavit stan. Je tam asi takových 10-15 míst vyskládaných z kamenů. Voda teče přímo u chaty. Dnes tedy první noc v horách v 2940m. Počasí i předpověď je dobrá. Těšíme se na zítřejší výstup. Před spaním si ještě připravujeme nějaké věci na zítřek.

25.7.1999 - Vstáváme později než jsem původně chtěli, a tím pádem vyrážíme jako poslední. Ted den se na horu vydává okolo 25 lidí. Bereme všechny věci s sebou, hodláme totiž spát na ledovci Festigletcher kvůli postupné aklimatizaci. Kousek před (~3500m) sedlem Festijoch (3723m) necháváme v jednom ždáráku všechny věci a bereme jen vrcholové batůžky s úvazkem, cepínem, mačkami, lanem, helmou, termoskami, a dalšími nezbytnostmi.

Ze sedla Festjoch jdeme na vrchol severozápadním hřebenem. Je to oblíbený a krajinově velmi pěkný výstup. Výstup hřebenem Festigrad nelze podceňovat, mírně vyhlížející ledové plotny mohou svádět k podceňování jištění. Předpokladem jsou dobré mačky, cepín a také umět tyto věci používat. Dochází zde k opakovaným nehodám. Obtížnost II. stupně. Převážně ledovcová túra. Toliko průvodce, kterému musíme dát za pravdu, i když jsme se nejistili. Terén je opravdu strmý a sami jsem zažili ve spodní části pořádné ledové plotny.

Ve vrcholových partiích pořádně fučelo, takže jsem moc ocenili lyžařské brýle a kukly. Posledních 100 m je pořádně do kopce. Všichni hodně odpočíváme, Klárka se přiznává že jí je špatně a vůbec se jí nikam nechce. Chvíli oddychujeme a s kyslíkovým dluhem stoupáme k vrcholku Domu společně. Z vršku jsou nádherné výhledy.

Sestupová cesta vede severními ledovcovými a firnovými svahy. Sestupujeme již dost pozdě a tak máme docela oprávněný strach z nebezpečí pádu ledu, případně i laviny. Po levé straně jsou totiž obrovské ledovcové zlomy a visuté ledovce.

Konečně jsme na místě, slunce pořádně pálí a jsme celkem upečení, stavíme stan, vaříme. K tomu potřebujeme vodu, a tak necháváme Ládíka u stanu a s rendlíky se vypravujeme k ledopádku. Odpolední procházka po ledovci pro vodu se nám mohla vymstít, mosty na trhlinách měknou a my jich musíme několik přeskočit. Příště budeme raději topit sníh než skákat s rendlíky plnými vody přes studené pukliny v ledovci.

S plnými břichy, opuchlými nosy od slunka a spokojeni s dnešním dnem zalézáme do spacáků.

26.7.1999 - Dnes byl v plánu výstup na Stecknadelhorn (4241m), ale již včera při sestupu jsme trošku obhlíželi terén a moc se nám to nelíbilo, tak jsem se rozhodli to zrušit. Mne dnes navíc bolí hlava z rychlého postupu, tak zůstávám ve stanu. Klárka s Láďou jdou na nedaleký vrchol. Chvílemi jsem je pozoroval ze spacáku, ale většinu času jsem podřimoval. Odpočinek pomohl a již odpoledne se cítím lépe a jdu jim kousek naproti.

Ještě dnes sestupujeme do Randy a přesouváme se k Taschi. Při sestupu mne začnou zlobit kolena (nějak jsem si je namohl na triatlonu, týden před naším odjezdem, i když jsem je pečlivě mazal, nepomohlo) a to tak, že hodně. Sestup je pro mne utrpení. Ke konci si dokonce měníme s Klárkou batohy a ona bere můj těžší, aby mi trošku pomohla odlehčit bolavá kolena! Zlatíčko.

27.7.1999 - Ranním vláčkem odjíždíme do Zermattu a naše první cesta vede k Domu horských vůdců, kde se chceme seznámit s předpovědí. Otevírají, ale až v 9 hod, musíme počkat. Dočkali jsme se, ale rozladění. Předpověď na zítra a následující dny je nepříznivá. Zlepšení snad až v pátek. Couráme tedy po obchodech, něco utrácíme a vracíme se zpět do Täsche. Jsem vcelku rád. že mohu svým kolenům dát na chvíli oraz, i když zklamání tu je.

28.7.1999 - Dnes jdeme opět, tentokrát pěšky a jen tak na lehko do Zermattu, sondovat, co a jak. Předpověď: oblačnost, bouřky, přeháňky a na zlepšení v následujících dnech moc naděje není. Vracíme se do Täsche s vírou, že to musí být přece jen jinak.

29.7.1999 - Dnes jsme se opětovně nabalili a pro změnu zase taxíkem jedeme do Zermattu. Dnes je poslední možný den, kdy musíme zahájit náš výstup na Matterhorn, protože se čas odjezdu blíží. Na Stanici horských vůdců nám dávají šanci na zlepšení počasí jen 10%. Včera totiž na Materrhornu nasněžilo 10 cm nového sněhu. S dost silnou beznadějí stoupáme k Hornli hütte. Po cestě se musíme asi na 1 hod schovat, protože se celkem pořadně rozpršelo.

Na Schwarzee kde dobíráme do termosek teplou vodu na toaletách, není po Matterhornu ani vidu ani slechu. Počasí se při cestě k Hornli trošku lepší a je již chvílemi vidět "náš" hřeben i s vrcholem. Podařilo se nám zahlednou i Solvay hütte. Ještě je pořád naděje.

Na chatě Hornli je celkem mrtvo. Nocleh jsme si objednávali celkem zbytečně. Pokoje jsou sparťanské, jako za starých dob, žádný útulek pro turistu, ale pouze nocležna pro tvrdé horaly.

Bereme si přilby a vydáváme se ještě dnes na průzkum cesty, zase jsme začali věřit, že by to mohlo přece jen vyjit. Zítra tudy půjdeme brzy ráno ještě za tmy, tak ať tu nebloudíme jako před 4 lety, kdy nás zradilo počasí i vlastní podcenění výstupu. Skončili jsem tehdy celkem nízko na hřebeni. Tentokrát to bereme opravdu vážně. Před dvěma lety se zde náš pokus také skončil neúspěšně, to ale bylo z italské strany. Bude to tedy zítra pro mne do třetice. Klárka je tu poprvé, Ladík podruhé (byli jsme zde poprvé společně).

30.7.1999 - Budíček je o půl čtvrté a o před čtvrt na pět jsme už na cestě zase mezi posledními. Začátek si ze včerejška dobře pamatujeme, a i když je tma, tak nebloudíme. Na hřebeni je celkem 14 lidi, z jsou kromě nás a ještě jedné dvojky všechno horští vůdci s klienty. Ať je nás tu tak nezvykle málo, slyšel jsem, že za pěkného počasí je tu až 100 horolezců, postup se tím na některých místech řádně zpomaluje. Předběhnout se dá jen velmi špatně a Vůdci si to většinou dobře hlídají. Až po Solvayku to jdeme každý z naší trojice sólo, bez jištění. Cítíme se skvěle. Počasí minulých dní je tu znát, čerstvým sněhem.
Na Solvayce dáváme první větší oraz, jsme trošku v časovém skluzu, ale to asi všichni. Na Solvaykou se terén trošku přiostřuje, ale stále jdeme každý sólo a využíváme v obtížných partiích jen fixních lan (tlusté konopné lano s několika ocelovými lanky uvnitř). V 11 hodin jsme jako druhá trojka na vrchole. S radostným pocitem hltáme tu nádheru kolem. Nezbytné vrcholové foto (stalo se později motivem na našem svatebním oznámení) a vědomím obtížného a dlouhého sestupu vydáváme se obezřetně na cestu zpět. Zde se tlačenice projevuje ještě mnohem více. Zatím co již někteří sestupují, jiní se propracovávají k vrcholu. Horští vůdci honí své klienty jak neukázněné žáčky, mnohdy jde slyšet i nadávky. Každý spěchá dolů do bezpečí, nikdo nechce zatmět. Většina úseků se v horní partii hřebene slaňuje. Je to tedy neustálý kolotoč, hledání štandu, slaňování a motání lana. Cesta se zdá být nekonečná hlavně v části pod Solvaykou, kde je na hřebeni jedna věžička za druhou.

I když nikde nebloudíme, tak se až za tmy, kolem 21 hod ocitáme na terase před Hornli hütte. Udávané časy v průvodci se nám zdají hodně nadnesené. Snad pokud by byly ideální podmínky (suchá skála, minimum sněhu a na hřebeni nikdo nebyl), ale myslím, že taková kombinace je nereálná. Pozor na vůdce, někdy se dost bezohledně chovají a derou se přes Vás hlava nehlava (slyšeli jsme o otiscích maček v přilbě, kterou si Německá turistka zaměnila se stupem).

Čeká nás ještě sestup do Zermattu a Täsche. Když odcházíme od chaty, začíná drobně poprchat. Před Schwarzee jsem si pochvaloval, že kolena nezlobily, ale zakřikl jsem to. V Zermattu jsme kolem 23 hodiny a máme toho všichni celkem dost. S Klárkou přemlouváme Ládíka na taxík, ale on chce jít pěšky, tak mu nakonec polovinu zaplatíme a jedeme.

"HURÁ, UŽ TAM NEMUSÍME!", to byly Ládíkovy první slova po návratu, souhlasně jsme přikyvovali. Dnes už se na to zase díváme jinak. Matterhorn je prostě překrásný kopec, magnet pro horolezce. Určitě se tam ještě ukážeme a rádi.

Jen těžce se nám usíná s hlavou plnou myšlenek na dnešní DEN a své také vykonala velká únava. 21 hodinový marathón je u konce.

31.7.199 - Ráno opouštíme s těmi nejnej pocity Alpy a již se těšíme zase tam, kde nás to opět bude táhnou sem. Kolem půlnoci jsem v Olomouci, kde se naše cesta končí.
Jak dlouho nám bude teplo domova vzácné...

Před odjezdem panuje dobrá nálada

Klárčin Brácha a jeho dcerka nám posílají pozdrav a přejí hodně úspěchů. ...a my zase zdravíme je.
Náš časový plán který jsme splnili takřka na 100%.

Odkazy

Disgrazie, Matterhorn, Eiger - 1997

Matterhorn 4478 m.n.m.