Impozantní skialpinistická tůra přes překrásné vrcholky východních alp, zahrnující Grossvenediger 3.674m a Grossglockner 3.798m. HochTirol je vrcholná tůra pro skialpinisty, na které je samozřejmě nutná dobrá kondice. Denně se musí počítat s 6-8 hodinovou tůrou. Komu se podaří dosáhnout nejvyšší bod Rakouska 200 let po Erstbesteigungu, tomu zůstane tato lyžařská tůra v jeho paměti uschována jako klenot.

Tůra v našem podání

Itinerář:

Tůra v našem podání

Leader výpravy je Michal, který s tímto nápadem přišel a má z nás také největší zkušenosti. Vzal na svá bedra shánění a studium map, průvodců a zajištění noclehů na chatách.
Pár dní před odjezdem se osazenstvo naší skupiny výrazně obměňuje. Ti kteří měli původně jet nejedou a naopak.
Konečná sestava je následující:
Aleš, Eva, Michal a Tomáš – Brno; David – Nový Jičín - Budapešť; Pažout – Kunčičky u Bašky; Robo – Ženeva; Žofin – Ostrava
Předpověď na následující dny není zrovna ideální, počasí má být dosti proměnlivé.
Startujeme z Brna ve čtvrtek kolem 23hod, kde se nás většina sráží. Robo a Tomáš dojíždí na místo sólo. Ráno po 7 hod jsem na místě.
pátek 26. dubna 2002 – Oproti originální HochTirol jdeme první den na chatu Essener-Rostocker-Hütte pouze z Hinterbichlu. Tuto variantu jsme vybrali hlavně z důvodu lepšího návratu k autu z poslední etapy. Čekají nás tedy asi jen 2,5hod výstupu k chatě za pěkného slunečného počasí.
Na chatě zrovna probíhá záchranná akce, lavina z odtrženého séraku zasypala 15 skialpinistů. 14 se jich podařilo zachránit.
Po ubytování ve winterraumu vyrážíme na krátkou túru, během které si prakticky opakujeme práci s lavinovým přístrojem pod odborným dohledem Michala.
sobota 27. dubna 2002 – Ráno je zataženo, sněží a fouká. Před polednem se situace uklidňuje, tak se rozhodujeme vyrazit k přechodu na chatu Johannishütte. Vzhledem k pokročilé době a silnému nárazovému větru volíme na radu chataře nejkratší možnou variantu přes sedlo Turmljoch.
Ve sjezdu se snažíme kopírovat letní cestu a raději se nepouštíme do výrazného žlebu napravo z důvodu nebezpečí pádu laviny, opět na radu chataře. V traverzu nad skalním prahem ale sjedeme příliš nízko a musíme se kousek vracet.
neděle 28. dubna 2002 – Dnes nás čeká dlouhá túra s výstupem na Grossvenediger. Předpověď počasí na dnes je dobrá.
Cestou k chatě Defreggerhaus je počasí perfektní. Za ní, se vstupem na ledovec se viditelnost snižuje a jdeme v mlze. Na vrcholu Grossvenediger to nepřízeň počasí rozbalí naplno. Teplota prudce klesla, viditelnost takřka žádná a do toho ještě silný nárazový vítr. Další cestu nalézáme díky zanesené mapě v přístroji GPS. Dle GPSky sjíždíme asi 300 výškových metrů směrem k PragerHutte. Poté již se dostáváme z oblačnosti.
Na hřebeni nad ní se rozhodujeme pro levou variantu sjezdu do údolí. Úžasný a dlouhý sjezd. Ve spodní části nás ovšem čeká nemilé překvapení v podobě ostrého sklonu svahu. Volíme pravou stranu, což se záhy ukázalo jako špatná volba. První najíždí Michal a již v prvním oblouku uvolňuje lavinu z které se mu podaří vyjet. Ovšem v tom, k překvapení všech, najíždí neukázněně do svahu Žofin. Michal jak uviděl Žofina nad sebou, ve snaze dostat se z ohroženého místa uvolňuje další lavinu, tentokráte bohužel daleko větší která ho strhává. Všichni strachem tuhneme a „fandíme“ Michalovi v jeho boji z lavinou, v této chvíli nic jiného ani dělat nemůžeme. Na chvíli se nám dokonce v Lavině ztrácí. Lavina dojela, Michalovi se naštěstí podařilo udržet se na povrchu. Chvíli ani nedýcháme a čekáme, zda uvidíme dole pohyb svědčící o tom, že je Michal v pořádku. Vše dopadlo dobře a Michal opouští ohrožené místo a dává nám znamení že je OK.
Teď je otázka kudy tedy bezpečně dolů, Michal se nám ze zdola snaží ukázat kudy, ale nakonec ho stejně špatně pochopíme. Po jednom opatrně klidnými oblouky a sesouváním sjíždíme svahem, který vypadá již „vyčištěn“. Když jsem konečně všichni dole, zhluboka si oddechujeme. Dnes to naštěstí odnesla jen Michalova hůlka.
Teď nás čeká už jen pohodový sjezd údolím a několik málo kilometrů chůze s lyžemi na zádech do dnešního cíle Matreier Tauernhaus.
pondělí 29. dubna 2002 – Od ústí tunelu šlapeme více jak 12 hodiny po loukách, než se dostaneme k hranici sněhu. Dokonce dnes poprvé vytahujeme mačky a také hřebeny na lyže. Sluníčko je za mraky, tak je sníh stále zmrzlý.
Tuto část neznáme a ani nemáme data v GPS a mapu se souřadnicemi, častěji proto studujeme terén a mapu. Do sedla (2784m) mezi vrcholy Amartaler a Silling trefujeme napoprvé. Tady nás čeká konečně dnešní první sjezdík. Sjíždíme asi 300 výškových metrů, ale pak je nutno opět stoupat na lyžích s pásy. Musíme teď vystoupat k bivakovací chatě Karl-Furst Hutte (2629m).
Podle jejího stavu a vybavení se rozhodneme, zda zde zůstaneme, či budeme pokračovat dále až na Rudolfshutte. Dveře jsou z 1/3 zasypané sněhem, musíme se tedy nejdříve „prokopat“. Uvnitř nás čeká skvěle vybavená chata. Tří poschoďová postel asi pro 9 lidí, spousta dek, kuchyňka s nádobím, vařičem a plynem, keramické hrnky. Všichni jsme rádi že nemusíme jít dále a můžeme zde zůstat.
Večer přehodnocujeme stav sněhu, naše opotřebení, zbývající čas, … a nakonec se rozhodujeme, že zde HochTirol ukončíme.
úterý 30. dubna 2002 – Ráno ještě nalehko vybíháme do sedla Granát (2970m) mezi vrcholy Sonnblick a Granát Sp. Poté se vracíme na chatu, balíme, uklízíme a sjíždíme dolů údolím.
Evě se dole hnedle podaří stopnou auto a spolu s Michalem jedou pro naše auto. Než dokouříme doutník jsou tady. Házíme věci do auta a mastíme domů. Kolem půlnoci jsme na hranicích a ve 4 hod ráno jsem doma u Klárky :). Zítra je statní svátek (1.5.) můžu tedy dlouho spát, paráda.

K polopenzi patří i naplnění termosek na následující den. Většinou se termosky odevzdávají již večer do kuchyně.
Na bivakovací chatce Karl-Furst Hutte je kasička, do které se platí za přespaní, my jsme dávali každý 2 eura.
Pro uskutečnění celé tůry jsou určitě potřeba dobré sněhové podmínky, počasí a dobrá fyzická kondice.

Data pro GPS (track, waypoint)