Tady je kousek vyprávění z mého pohledu a vzpomínek na Rakouské Alpy.
Klárka

25.3.-28.3.1999 Před tím uragánem cestou pod Glockner jsme se schovali v chatě kde bylo muzeum! Ona to nebyla jen bivakovací chata, ale vlastně obr hrad s kinem, muzeem a laboratoří. Celé to funguje jen v Létě pro turisty a v Zimě je to pusté a navštíví to v nouzi jen Alpinisti. Díky správci chaty který ji nechal přístupnou, jsme se ušetřili dalšího pochodu přes sněžnou pláň (kde vítr odhazoval sněhové kry do vzduchu) k tunelům v kterých jsme snad mohli přenocovat. To jsme ještě netušili, že jsou uzavřené a další den je budeme muset obcházet. Nakonec díky mlze a nepohodě jsme nikdy nedošli k Ledovci pod Glockner a dvě noci jsme trčeli v boudě a čekali na Slunce. Nakonec sice vyšlo, ale pořád ten neutichající uragán. Řekla bych, že vítr byl silnější než já a batoh, taky jsem byla pořád na zemi.

Než jsme se vydali na zpáteční cestu do údolí chtěli jsme se s okolními svahy rozloučit alespoň nějakým hodnotným sjezdem. Vybrali jsme si kopec na jehož vrcholu byla vyhlídka s chatkou. Hřebenem jsme stoupali nahoru, ze začátku se mi líbilo, že mne vítr tlačí do zad a chůze do kopce byla spíše příjemná. S přibližujícím se vrcholem sílil vítr a mé obavy, že mne to přefoukne přes hranu do stráně. Lyžovačka dolů nepřicházela v úvahu, byli jsme rádi, že jsme se přikrčení vrátili celí, zase zpátky pod kopec.

Pod Dachstain dorážíme v Sobotu večer, je slunečný večer a nad ledovcem jsou červánky. Všichni jdeme do hospůdky u jezera na pivo a čekáme, až poslední párový oblak odpluje od vrcholu Dachstainu. Jirka tvrdí, že jde vidět už od jezera vrcholový kříž, ale nikdo mu nevěří.

Přespáváme na parkovišti a už brzo ráno nás budí cinkání a zukot lanovky, nad našimi hlavami. Kluci se rozhodli pro výlet k ledovci, ale nám s Jirkou nedaly spát žleby, které jsou na dosah.

Naše skupina se rozděluje, kluci odcházejí směr Dachstain s lyžemi na zádech a my začínáme stoupat obrovským laviništěm vzhůru do kotle napravo od jezera. Půlky se mi svírají strachy při pohledu na ničivou silu laviny, která se tudy prohnala. Asi kilometr nad námi jde vidět další skilapinistický pár, který nám brzo zmizel z dohledu v lese. My si za cíl dáváme opačnou stranu hřebene, kde je i konečná stanice lanovky. Po 1a 1/2 hodinovém stoupání svahy zbrázděnými lavinami se dostáváme do centra lyžařského střediska. Jako odměna za dlouhý pochod vzhůru nás čeká lyžování zdarma ( ski pasy se ukazují pouze v kabinové lanovce)! Brzy jsme nasyceni upravenýma sjezdovkami a jedeme zpět dolů do údolí, kde nás čekají kluci a pivo. Žleby jsou zmrzlé a ledovaté, ale požitek z jízdy mezi skalami skvělý.

Nejvydařenější skialpinistický zážitek z celého výletu končí a my se vracíme domů.