Nevím, zda kniha kterou jsem před mnoha léty objevil ve smetí na chatě Javorový není nejstarší horolezeckou metodickou příručkou…

Vyšla v roce 1882 a má název HANDBUCH DES ALPINEN SPORT. Autor Julius Neuder, president Alpen-Clubu si dal opravdu záležet a je s podivem, jak podrobně seznamuje zájemce s horolezectvím.

Stoupací železa, mačky, štajgajzny - to jsou výrazy, se kterými se seznámil každý horolezec. Jak to bylo tehdy před více než 100 roky se stoupacími železy?

Autor se pohoršuje, že Angličané a Švýcaři zatím nemají zájem o stoupací železa. Teprve od roku 1880 začínají uvažovat, aby se stoupací železa začali používat. Důvod averze je nutné připsat profesionálním horským vůdcům. Zdolávání zledovatělých firnových svahů stoupací železa ulehčují a tak není nutné vysekávat cepínem pro zákazníky stupy. Již tehdy v tom byl obchod. Počet vysekaných stupů měl vliv na určení obtížnosti výstupu a to určovalo výši odměny pro horského vůdce.

Velmi podrobné pojednání je o stravování v horách a o pitném režimu. Úvodem autor poznamenává, že jsou mnozí, kteří si nedělají problém se stravováním. Stačí jim kus slaniny a chléb v batohu na celodenní vysokohorskou túru.

Hodně podrobně se zmiňuje o pití v horách. K otázce alkoholu: pokud jde o koňak, višňovici, slivovici a další alkoholické nápoje, je o nich rozšiřován mylný názor. Mnozí se domnívají, že alkohol dodává odvahu a vytrvalost. Je to však mylný názor. Nestavíme se však úplně negativně proti alkoholu v případě úplného vyčerpání. Pak se můžeme napít několik doušků alkoholu, považujeme to však za lék. Mnozí se domnívají, že alkohol nás opravdu posilní, ale opak je pravdou. Za krátkou dobu následuje nervové vyčerpání, slabost a celkové fyzické vyčerpání, nohy se stávají těžkým.

Nemůžeme mít námitky proti tomu, že horský vůdce a místní obyvatelé holdují alkoholu. Ovšem zde platí: vše se nehodí pro všechny. Když budeme jíst a pít všechno, co náš horský vůdce, pak se stane, že devět z desíti nedojde do cíle.

Ve víně však máme nedocenitelnou poživatinu pro naše vysokohorské túry. Během výstupu pijeme však co nejméně, přílišné pití není vhodné. Při krátkých zastávkách nalijeme do poháru trochu červeného vína, přidáme chléb, který sníme a pak se vypije zbytek vína. To nám stačí a dostatečně nás posílí. Při delších odpočincích, pokud máme žízeň, pijeme bílé víno. Když máme velkou žízeň, přidáme vodu nebo sníh. Jestliže jsme hodně vysoko, asi tak v třetí třetině výstupu, cítíme se unaveni nebo se dokonce objeví příznaky horské nemoci, pak je nejlepší chery, Masala nebo staré maďarské víno. Napijeme se dva nebo tři doušky. Je to úplně něco jiného než pití alkoholu. Jestliže je to nutné, můžeme si dát každou půlhodinku dva nebo tři doušky.

Na vrcholu je nejvhodnějším občerstvením láhev šampaňského. Při sestupu již nemusíme být tak opatrní (což byl zásadní omyl v této době), když je nám teplo, můžeme pít pivo. Láhev piva je pak vrcholným kulinářským požitkem.

Když pak večer dojdeme do cíle po vyčerpávající túře, pak je výborné svařené kořeněné víno, které nám vrátí pohodu a sílu. Před spánkem je horké víno nebo teplý grog nejvhodnější pro klidný spánek.

Pokud se skutečně praktikoval při výstupech uvedený pitný režim, pak vzhledem k počtu lahví různých vín se ani nedivíme, že tehdy návštěvníci velehor kromě horského vůdce si najímali i nosiče.

Ota Gavenda