METODIKA - Komunikace mezi lezci aneb `Síla zvyku`

Určitě znáte ten uspokojivý pocit souznění při lezení na skalkách, opojení krásným lezením, uspokojivými pocity při překonání lezecky obtížných kroků, hledání, nalezení a přelezení klíčových úseků. Kdy práce s tím vším potřebným lezeckým materiálem se pro Vás stává již pouhou rutinu a celou myslí se oddáváte soustředění na linie cesty.

Konec cesty, cvaknout karabinu se zámkem nebo protisměrně dvě expresky, křiknout na jističe: „Spouštěj“, a již si jen vychutnávat pocit uspokojení nad právě vylezenou cestou. Měkce dojet až na zem, sdělit spolulezci pár nejsilnějších dojmů z cesty, …, tak to mám rád.

To, že se tato idylka na skalkách může lehce změnit v nepříjemnou událost či dokonce tragedii známe určitě všichni z knížek či vyprávění. A právě o jedné takové situaci, kdy se idylka změnila v nepříjemný zážitek, naštěstí s dobrým koncem chci psát.

Místo: Súlovské skály, Kamenná tabuľa - Z stena, Cesta ku lavičke 4+
Čas: kolem poledne
Podmínky: Teplé, slunečné jarní počasí. Velké množství lidi. V podstatě u každé cesty lezecká dvojka. Na Súlově je totiž každoroční Horolezecký sraz.

Klárka, má žena a také lezecký parťák, je na víkend služebně mimo, rád bych ale někam na skály a tak hledám možnost se k někomu připojit. Nakonec se domlouvám s partou z Místku a kámošem Petrem z Přerova na Súlovské skály. Než přijede Petr z Přerova tak lezu s Petrou. No a tady již začíná vlastní popis událostí.

Je to dnes má třetí cesta. Vytahuji ji pro Petra a jeho slečnu, kteří právě dorazili. Petr se po delší lezecké pauze na lezení na prvním necítí a slečna je lezecký začátečník. Doteď jsem lezl s Petrou, ta si teď ale dává pauzu a jisti mne Petr. Cesta je lehká, myslím, že se jim bude líbit a ani začátečník by neměl mít problém. Jsem nahoře. Cvakám do posledního borháku karabinu se zámkem a křičím na Petra „Spouštěj!“. Zdá se mi, že mne Petr zcela nedobral a začíná mne již spouštět, přidržuji se tedy lana a pomalu si začínám naplno sedat a čekám až se lano napne. K mému zděšení se ale lano nenapíná!. Země s lidé dole se začínají nebezpečně a nezvykle rychle přibližovat. Nechápu co se děje, a snad se mi podařilo z hrdla vydat i nějaký výkřik, na nic jiného se nezmohu. V okamžicích příštích očekávám kontakt se zemí. Můj Anděl strážný naštěstí stál při mne. Petrovi se podařilo druhý konec lana zachytit do rukou a můj pád zbrzdit a zastavit, odhadem 3 metry nad zemí. Pod skalou je najednou hrobové ticho, které přerušuji sprostou větou na účet Petra, která se samovolně vychrlí z mých úst.

Je takřka neuvěřitelné, že se mi ani Petrovi (např. spálené ruce) nic nestalo. Já mám jen velmi lehce naražené zápěstí a stehenní sval.

Nechce se mi na to vůbec myslet a tak myšlenky na nepříjemný zážitek zaháním takřka okamžitým nalezením do vedlejší cesty „Celkom pekná“. Jistí mne zpět zase Petra.

Kde byla chyba?
Hned na úvod musím napsat, že chyba byla na obou stranách mojí i jističe. Styl lezení na skalkách ve stylu: první se nechá spustit a druhý až provléká lano kruhem či borhákem a slaňuje používáme s Klárkou nejčastěji. Stejně jsme tak dnes lezli i s Petrou bez zvláštní domluvy. Tudíž jsem při lezení s Petrem ani o jiné alternativě nepřemýšlel. Před povelem „Spouštěj“ z mé strany chybělo ještě předcházející „Dober!“. Nějak to již z mých povelů vypadlo, neboť když jistič dostane povel „Spouštěj!“ měl by automaticky dobrat. Toto zjednodušování povelů, někdy i jejich vypouštění je dáno dlouholetou souhrou a důvěrou spolulezců, či odlezenými roky, což ale v tomto případě rozhodně neplatilo. V celkovém ruchu pod skalou, kde bylo značně přelidněno je někdy problém se v povelech „vyznat“, najit si ten „svůj“. Jistič by měl mít po celou dobu, pokud to terén dovoluje, vizuální kontrolu nad prvolezcem. Dobrá spolupráce „na laně“ je základ. Zvláště dnes, kdy je lezení na skalkách hodně populární je překřikování mezi lezci, někdy neskutečně silné projevy emocí (zvláště pak lezkyň) a další rozptylování pro ostatní nepříjemné a rušivé.

Je dobré se před lezením domluvit, co a jak. Zda prvolezec slaní sám, nechá se spustit, dobere druholezce nahoře, vybere jištění, …
Na každý povel by měla následovat jasná odpověď s potvrzením. V případech přímé viditelnosti mezi dvojicí někdy stačí domluvit se jasnými posunky.

Lezecká rutina či síla zvyku, je velmi nebezpečná, je potřeba být stále ve střehu. Horolezec zpravidla nemívá příležitost poučit se z vlastní chyby, je potřeba se poučit z chyb druhých! Proto jsem to také vlastně pro Vás vše sepsal.

Bezpečnost a riziko na skále a ledu - 1. díl

Autor: Pit Schubert

Text a fotografie použity z knihy, stránky 202 - 205

Komunikace mezi lezci

Lezení na cvičných a vůbec níže položených skalách často svádí k určité lehkomyslnosti a zanedbávání základních bezpečnostních zásad. Chybí tu zkrátka přirozený respekt, který v horolezci vzbuzuje vysokohorské prostředí. V důsledku toho mnohdy dochází k vyloženě banálním nehodám, vyplývajícím z nedostatečné resp. nedbalé komunikace mezi lezci. Jen v samotné Frankenjuře se během posledních čtyř let staly hned tři velmi vážné nehody tohoto typu:

• Jeden klasický případ: prvolezec dosáhl vr cholu stěny Oberlandwand (jižní Frankenjura) a sdělil to svému jistícímu partnerovi dole u nástupu zvoláním: „Můžeš povolit!" Jistící skutečně lano povolil. Přitom sám ještě nebyl navázán. Prvolezec však při manipulaci s lanem na stanovišti ztratil rovnováhu a zřítil se dolů až k nástupu. Při pádu utrpěl smrtelná zranění.

• Na Rótelfelsu ve Frankenjuře zdolal roku 1989 jistý prvolezec jednu opravdu těžkou cestu VII. stupně obtížnosti, načež zavolal na svého partnera dole u nástupu: „Mám to!" Muž zdola na něho zavolal zpátky: „Hned to zkusím!" Protože nedostal žádnou odpověď, myslel si, že prvolezec má už zřízeno sebejištění, a vyrazil tedy vzhůru. To však byla osudová chyba. O něco později spadl druholezec bez jištění až dolů k nástupu a utrpěl smrtelná zranění hlavy (neměl ochrannou přilbu). Na jižním hřebeni Dohlenfelsu (jižní Frankenjura) jistil druholezec ze stanoviště na konci první lanové délky. Když prvolezec, nacházející se jednu lanovou délku nad ním, dosáhl dalšího stanoviště, zavolal „Odjisti!" a zatáhl za lano. To se mu však náhle prudce vytrhlo z rukou, až neudržel stabilitu a zůstal viset v sebejištění. Co se stalo? Druholezec zrušil své sebejištění příliš brzy; potom z nějakého důvodu ztratil rovnováhu, zřítil se přes celou délku lana a nakonec v něm zůstal těsně nad úpatím stěny, s těžkými zraněními hlavy v důsledku nárazů o skálu (neměl ochrannou přilbu), bezvládně viset. Proč své sebejištění předčasně zrušil, to se nepodařilo vysvětlit a zřejmě se to už ani nikdy nikdo nedoví. Po několikaměsíčním komatu a rok po nehodě nemůže postižený ani mluvit, ani si na cokoliv vzpomenout. Možná, že lano se při dobírání někde zachytilo a on je chtěl uvolnit, což bez zrušení sebejištění nebylo možné provést. Kdo ví...

Pokud chyba v komunikaci „projde" bez vážnějších následků, dá se tomu snad ještě zasmát. Něco takového se jednou stalo i na Kleines Tórlu, což je úzká skalní štěrbina v hřebeni štítů Torlspitzen ve Wilder Kaiseru. Na obě strany této štěrbiny, tedy jak směrem na Kreuztorlturm, tak i směrem na Daumen, vedou oblíbené a často vyhledávané horolezecké cesty. Protože jsou opravdu krátké (na dvě délky lana), leze se tu mnohdy i za mlhy a ne zrovna jistého počasí. Právě v takto nevábných povětrnostních podmínkách se zde jednou pohybovala dvě lanová družstva, každé na jedné straně štěrbiny, aniž by na sebe horolezci navzájem viděli. A stalo se, co se stát muselo. Druholezec na Daumenu byl zrovna na samé hranici pádu, a proto zvolal směrem nahoru úpěnlivé „Táhni!". V téže chvíli však druholezec na Kreuztorlturmu vyslal signál „Povol!" a oba prvolezci si výkřiky „druhých" samozřejmě zaměnili. Následek? Ten, který chtěl povolit lano, byl prudkým tahem stržen ze stanoviště, a ten, který onen tah skutečně potřeboval, dostal místo něj mimořádně důsledného „volňáska", takže už za malou chvilku, když se mu konečně vyvrátily prsty, zažil „létání", o které určitě žádný rozumný horolezec ani trochu nestojí.

Možnosti zjednodušení komunikace

Hlasová komunikace mezi horolezci, zejména v silně frekventovaných oblastech cvičných skal, často způsobuje nepříjemný hluk, který narušuje okolní přírodu. Přitom z pěti signálů, které jsou podle většiny horolezeckých učebnic nezbytné, tj. „Odjisti!", „Dober!" , „Povol!", „Jistím-pojď!" a „Jdu!", lze obvykle zcela bez problémů tři vynechat, a tím výrazně snížit hlukové zatížení okolí. Stačí jen trochu logicky uvažovat a hned je člověku jasné, že skutečně nezbytné jsou vlastně jen dva hlasové signály, a to „Odjisti!" a „Jistím-pojď!". Navíc i tyto si můžeme za určitých předpokladů ušetřit, jak ještě uvidíme dále. Pro začátek však zůstaňme u dvou základních signálů „Odjisti!" a „Jistím-pojď!" , a vysvětleme si, proč jsou k dorozumění mezi horolezci naprosto dostačující.

• Signál „Odjisti!" je nutno vydat vždy, ovšem až tehdy, když se prvolezec na dosa ženém stanovišti sám zajistí. Tento signál zna mená sdělení pro druholezce, že již může zrušit jištění „prvního".

• Podle všeobecně známých pouček by nyní měl následovat signál od druholezce: „Dober!" Ten je však v podstatě zbytečný. Vždyť prvole zec bude lano dobírat tak jako tak. Co jiného by měl udělat? Druholezec přece musí pokra čovat za ním. A to je možné právě jen po dobrá ní volného úseku lana.

• Podle oficiálních pouček následuje signál „Povol!" , i ten je však fakticky zbytečný. Prvo lezec přece potřebnou míru povolení lana po zná sám, když už nejde dále dobírat. Druholezec ovšem musí dávat pozor, aby se volné lano při dobírání někde nezaseklo.

• Jakmile prvolezec zřídí na stanovišti náleži té dynamické jištění pro postup „druhého" a připraví se k jeho obsluze, vyšle dolů signál: „Jistím-pojď!" . Tento signál je naprosto nezbyt ný. Jinak totiž druholezec neví, kdy může za hájit bezpečný postup.

„Potvrzovací" signál „Jdu!" lze opět vynechat. Co jiného by ostatně jištěný druholezec měl udělat, když od prvolezce obdrží výzvu „Jistím-pojď!"? Signál „Jdu!" lze vynechat i v případě, že před zahájením vlastního postupu musí druholezec ještě vybrat vklíněnce nebo jiné jističi pomůcky. Při dostatečně pozorném jištění prvolezec sám zaregistruje, kdy může začít dobírat lano.

Pokud je mezi oběma stanovišti přímý vizuální kontakt, mohou se horolezci obejít i bez hlasového signálu „Odjisti!". Místo zbytečného křiku si prvolezec jen „sedne" do sebejištění a ukáže druholezci obě své „prázdné" ruce (viz snímek níže). Takto „druholezec" spolehlivě pozná, že prvolezec je na dosaženém stanovišti skutečně zajištěn.

Se svými kamarády a spolulezci jsem zašel ještě dál: vynechali jsme všechny hlasové signály. K tomu je ovšem potřeba dvojité lano. Delší pramen jeden ze dvou je vždycky delší slouží jako „signální". Když prvolezec tahá pouze za něj (ne tedy i za druhý), je zřejmé, že zřizuje samojištění. Už za několik vteřin pak může druholezec jištění „prvního" zrušit. Za několik vteřin proto, že pokud je karabina již zavěšena ve skobě trvá vlastní zajištění lezce k ní řádově opravdu jen vteřiny. Aby nemohlo dojít k omylu, má druholezec k dispozici ještě jednu kontrolu, a sice okamžik, kdy prvolezec začíná tahat za obě lana.

Jakmile prvolezec dobere obě lana tak, že jsou pevně napnuta, nemůže s nimi již zřídit jištění pomocí poloviční lodní smyčky. Aby to mohl provést, musí lana zase trochu povolit. Opětovné napnutí lan po zřízení jištění pomocí poloviční lodní smyčky je pak znamením pro druholezce, že může zahájit postup. Všechno ostatní probíhá stejně, jak už bylo popsáno výše.

Všechno si lze samozřejmě nejdříve vyzkoušet zcela bezpečně v blízkosti pevné země. Oba takto nacvičující partneři by při tom na sebe neměli vidět. Nejjednodušší je navzájem se „vizuálně oddělit" rohem nějaké zdi či budovy, která tak bude imitovat skalní hranu. Činnost obou nacvičujících by pak měl ještě sledovat někdo třetí a upozorňovat na případné chyby. Věřte mi pokud si tento nácvik několikrát zopakujete, rázem získáte potřebnou jistotu i na skále. Velkou předností této nehlučné metody postupu a jištění je přitom nejen ohleduplné chování vůči přírodě, ale také naprostá nezávislost horolezců na vnějších akustických podmínkách: každý jistě ocení, že možnost komunikace zůstává takto zachována například i za bouřlivého větru anebo když, jak se ostatně především ve větších stěnách často stává, prostě jen z jednoho stanoviště na druhé vzhledem ke konfiguraci terénu není slyšet.